II.

"Aby jste tomu rozuměli, od té doby jezdím domů opravdu jen taxíkem. Tento zážitek se mi zapamatoval docela hluboko do mé mozkové kůry. Co to mám vůbec za vychování, ani jsem se nepředstavila. Jmenuji se Kara.

Pravidla a řády mi nic neříkají. Pánem mého života nejsou příručky a ani návody. Nenechám si do ničeho nikdy mluvit. Mám vysněný svůj svět a v tom světě se mi žije dobře! Myslete si, co chcete. Taková jsem já! Ale proč vás tímto vůbec zatěžuji? Ach ano. Chci se s vámi podělit o pár mých poznatků. Pár detailů z mého života, nad kterými mi rozum zůstává stát. Ano je to ono! Co jiného by to bylo. Chlapi!! Nebo muži, kluci. Říkejte si jim, jak chcete. Já v nich zatím vidím jen něco, co se musí převychovat. Je to katastrofa. Není to jedna či dvě anebo tři zkušenosti. Za můj krátký život už těch postřehů mám více."

Rozezvonil se telefon melodii od Adele.  Následoval asi minutový rozhovor. Pohození dlouhými světlými vlasy. Další minuta konverzace. Odhození telefonu na květinový přehoz.

" Tak třeba teď. Tak tomuto chlapovi nerozumím vůbec. Proč mi zase volá? Nestačilo mu jednoduché odmítnutí? Nechápe, že za peníze a dárky si může tak leda koupit šlapku? Copak jsem se dostala na takovou úroveň? O né! Já mám ještě sakra úroveň. Z rozčílení kleji. Tak tohle nejsem já. Abych vás dostala trošičku do obrazu budu vám muset povyprávět o co tady vlastně jde."