III.

Pátek večer. Poklidná rozpitá atmosféra na baru. Barman míchá další koktejl ze speciální nabídky. Protřepe shakerem potřebné ingredience a vzniklou tekutinu pomalu slévá do podlouhlé sklenice. Nadzvedne oči a letmo se usměje na konzumenty sedící na baru.

Barová židle malinko zavrávorá při dosednutí krátké černé sukně. Dlouhé barevné nehty ze zaleskli při pokusu sukni dostat alespoň malinko níž než se vyhrnula. Pravá noha se neomaleně propletla přes nohu levou a špička zelených lodiček se začala pohupovat v rytmu irské kapely.

Robustní mladík popostrčil čerstvě namíchaný koktejl před dívku a prohodil nějakou poznámku o tom, že když mu vydrží dělat společnost ještě pár minut, tak ji koupí další. Dívka vykouzlila na tváři kyselí výraz a se slovy, že není žádná zlatokopka si poposrkla ze sklenice. Dvě minuty. Nesmyslná konverzace na nesmyslné téma. Podlouhlá sklenice ztratila svůj obsah v žaludku ne příliš dobře naladěné slečny. Mávla hlavou , aby na sebe upoutala barmanovu pozornost objednala si další drink a sklouzla z vysoké židle. Sukně se ji vyhrnula již pomalu nad boky. Urovnala ji a se slovy, že mu sem pošle jinou, odešla ke svému stolu.

Číšnice vzala připravený koktejl a odnesla jej ke stolu 3 slečen. Blondýnka, co se právě vrátila z baru se posadila vedle brunety, která na svůj věk vypadala velice staře a sešle. Nepříjemným tónem ji oznámila, že za tím pitomcem má jít teď ona pokud chtějí pokračovat v pití zadarmo. Nasadila široký úsměv a koketně mrkla na trojici chlapců u vedlejšího stolu.

Netrvalo to ani dalších deset minut od odchodu brunetky na bar, když přišla číšnice s lahví šampaňského. Blondýna v minisukni kývla na mladíka od vedlejšího stolu, se kterým se mezi tím dala do řeči, aby ji on i jeho kamarádi podali sklenice, že jim také nalije.
Když zmizel obsah lahve a vrátila se z baru i třetí dívka, blondýna se zvedla a vydala se k baru. V uličce potkala číšnici a objednala si další koktejl ke svému stolu. Barová židle zavrávorala  při dosedání více než předtím.

Dalších deset minut ještě více nesmyslné konverzace již dvou značně opilých lidí. Podlouhlou místností zaburácel nakažlivý smích. To se mladík na baru zasmál svému, podle jeho mínění, povedenému vtipu.

" Snad si nemyslí, že tady budu sedět věčně. To teda v žádným případě. Chci jít s těma klukama ještě na diskotéku. Hahaha jo fakt vtipné! O čem ten vtip byl? Jak jako, že blondýna nezatáhla střechu? Nebudu nad tím ani přemýšlet. Kde je můj koktejl. Doufám, že to jako zaplatí! Já jsem mu hned říkala, že nic nechci. Měla jsem jen jedno víno, co jsem si objednala. Kolik je hodin? Půl 1. Nejvyšší čas vyrazit."

Zelená lodičky se dotkli země. Barová židle se jemně zakyvácela a slečna si opět popotáhla sukni dolů.  Neřekla ani půl slova a otočila se na podpatku. Za necelých 8 minut k velkému oknu baru přijel žlutý taxík. Hlouček mladých lidí se odporoučel z baru a nasedl do taxíku.

"Kde je? Ona jako odešla? ", mladík se rozhlížel po baru a marně hledal společnici, která se svými kamarádkami střídavě posedávala na baru. Číšnice se pousmála a ukázala na kasu. "Sice odešla, ale její účet tu zůstal. Mám ti to připsat? Říkala, že je to na tebe."

Mladík sebou trhl. Na tváři se mu objevil zkřivený úsměv. A gestem naznačil, ať číšnice oba účty spojí. Značně jej to vyvedlo z míry.

II.

"Aby jste tomu rozuměli, od té doby jezdím domů opravdu jen taxíkem. Tento zážitek se mi zapamatoval docela hluboko do mé mozkové kůry. Co to mám vůbec za vychování, ani jsem se nepředstavila. Jmenuji se Kara.

Pravidla a řády mi nic neříkají. Pánem mého života nejsou příručky a ani návody. Nenechám si do ničeho nikdy mluvit. Mám vysněný svůj svět a v tom světě se mi žije dobře! Myslete si, co chcete. Taková jsem já! Ale proč vás tímto vůbec zatěžuji? Ach ano. Chci se s vámi podělit o pár mých poznatků. Pár detailů z mého života, nad kterými mi rozum zůstává stát. Ano je to ono! Co jiného by to bylo. Chlapi!! Nebo muži, kluci. Říkejte si jim, jak chcete. Já v nich zatím vidím jen něco, co se musí převychovat. Je to katastrofa. Není to jedna či dvě anebo tři zkušenosti. Za můj krátký život už těch postřehů mám více."

Rozezvonil se telefon melodii od Adele.  Následoval asi minutový rozhovor. Pohození dlouhými světlými vlasy. Další minuta konverzace. Odhození telefonu na květinový přehoz.

" Tak třeba teď. Tak tomuto chlapovi nerozumím vůbec. Proč mi zase volá? Nestačilo mu jednoduché odmítnutí? Nechápe, že za peníze a dárky si může tak leda koupit šlapku? Copak jsem se dostala na takovou úroveň? O né! Já mám ještě sakra úroveň. Z rozčílení kleji. Tak tohle nejsem já. Abych vás dostala trošičku do obrazu budu vám muset povyprávět o co tady vlastně jde."

I.

Potemnělou ulicí se ozýval klapot vysokých zelených podpatků. Nic jiného než ten nervy drásající zvuk zrychleného kroku. Schylovalo se pomalu ke čtvrté hodině ranní a většina obyvatel  poklidného města spalo ve svých postelích. To byla ta absolutně nejlepší hodina k přesunutí do jiného podniku, pokud se vám poštěstilo a neodcházeli jste samy.  Také to byla ta nejlepší hodina k přesunutí do své postele ať už s někým z dnešní noci nebo opět objímat svého plyšového medvídka.  Jednoznačně a v každém případě se odcházelo. Každý návštěvník clubu věděl, kdy se zvednout ze židlí, odložit taneční boty a odkráčet vstříc svému osudu. Tyto kroky směřovali do královské postele s nadýchaným saténovým povlečením.  Podle tempa kroků a jejich odezvě bylo jasné, že se tam schylovaly opuštěné a značně vyvedené z míry. Proklít tuto noc a připsat si další neopakovatelnou zkušenost.  Společností jí tentokrát byli dva mladíci studující na zdejší univerzitě práva.  Celý večer se smáli, tancovali, flirtovali. Když se však schylovalo k odchodu, projevila se typická povaha dnešních mladých mužů. V dřívějších dobách by se aspoň zajímali, jestli dojde v pořádku, nepotřebuje- li doprovod a nebydlí-li snad někde v zakletém lese. V tento večer to bylo jedno klasické:,, Bylo to fajn a teď si dojdi ty krávo, jak ti to vyhovuje.“

Kam zmizeli gentlemani z českých ulic, to mi asi nikdo nepoví.  Jakoby je zavál čas. Jakoby jim děvčata naznačila, že jsou dostatečně samostatná. Samostatná možná byla, ale samota není nikdy dobrý nápad. Teda pokud nejsme schizofrenní maniak.

Ozývalo se jen klap klap klap. Nic jiného. Co byste také očekávali v tuto nekřesťanskou ranní hodinu. Chlad nedělního rána potvrzoval studenější brzký podzim.  První ulice, druhá ulice, doleva, doprava, třetí ulice. Na konci betonového chodníků se již usmívali dveře, až do nich vstoupí klíč a tato pozdní duše bude zachráněna od pouličních nástrah.

Posledních 50 metrů. Ve vedlejším vchodu neznáma osoba. Zelené podpatky rychle prošli kolem siluety zabalené do černé bundy. Zvuk kroků se znásobil. Nyní tu kráčí i ošuntělé tenisky. Konečně osvobozující pocit klíče zapadajícího do zámku. Zrychleným pohybem se otevřeli dveře. Krok do vchodu a náznak pocitu bezpečí. Najednou rána do zad. V tom okamžiku neznámý muž natlačil dívku do vchodu. Jednu ruku ji položil na ústa a druhou si začal rozepínat poklopec. Modré oči zděšeně začali hledat východisko ze situace. Dveře zůstali pootevřené. Sebrala veškerou svou sílu a zatlačila na útočníka. Šlo to stěží. Jeho zavalitější postava to moc nedovolovala. Chvíli se přetlačovali, ale nakonec se za útočníkem zaklapli.  Dívku a neznámého oddělovalo tlusté sklo vchodových dveří. Těžko lapala do dechu a koukala mu do tváře. Byl to asi 20ti letý mladík.Stál zmatený stejně jako ona a díval se na ní jakoby netušil, co se právě odehrálo. Tato situace trvala dlouhých 10 sekund než se jako první vzpamatoval chlapec. ,,Promiň" zaznělo mu z úst a zmizel v ranním šeru.

Mladá slečna se vydala po schodech do svého bytu. Byla zmatená a nemohla pochopit, co se to tu zrovna stalo. Jedno věděla, ale jistě. Od nyní i 3 ulice bude jezdit taxíkem.

A co vy? Jak se dopravujete z akcí domů? Jezdíte taxíkem,máte doprovod nebo si vždycky řeknete, že se Vám nic zlého stát nemůže?